| |
|
|
| |
When in disgrace with fortune and men's eyes |
Když Štěstěnou i lidmi zavržen |
| |
I all alone beweep my outcast state, |
nad smutným losem pláču sám a sám, |
| |
And trouble deaf heaven with my bootless cries, |
nezájmu nebes vydávám se v plen |
| |
And look upon myself, and curse my fate, |
a marným nářkem osud proklínám, |
| |
Wishing me like to one more rich in hope, |
když toužím dáti sbohem beznaději, |
| |
Featured like him, like him with friends possessed, |
o nadání a kráse jiných sním, |
| |
Desiring this man's art, and that man's scope, |
mít jejich styky, možnosti si přeji, |
| |
With what I most enjoy contented least; |
leč zbývá mi jen to, oč nestojím, |
| |
Yet in these thoughts my self almost despising, |
pak sám pro sebe mám jen pohrdání, |
| |
Haply I think on thee, and then my state, |
však náhodou si tebe připomenu, |
| |
Like to the lark at break of day arising |
a náhle jako skřivan za svítání |
| |
From sullen earth, sings hymns at heaven's gate; |
jásavou písní chmury odeženu. |
| |
For thy sweet love remembered such wealth brings |
Neb v lásce tvé tak sladký úděl mám, |
| |
That then I scorn to change my state with kings. |
že měnit třeba s králi odmítám. |
| |
|
|
