William Shakespeare                                                  Sonet 109

     
  O! never say that I was false of heart, Ó, neříkej, že zrádný je můj cit,
  Though absence seem'd my flame to qualify, přes odloučení stálou vášní plane.
  As easy might I from my self depart Spíš dovedl bych sám bez sebe žít,
  As from my soul which in thy breast doth lie: než bez své duše – tobě odevzdané.
  That is my home of love: if I have ranged, Má láska domov svůj má v tobě jen,
  Like him that travels, I return again; já ze svých toulek vždy k ní najdu cestu;
  Just to the time, not with the time exchanged, přicházím včas a časem nezměněn,
  So that myself bring water for my stain. a očišťuji se tak od poklesků.
  Never believe though in my nature reigned, Ach nevěř, i když nosím v sobě snad
  All frailties that besiege all kinds of blood, vše hříšné, co nám lidem trpí nebe,
  That it could so preposterously be stained, že mohl bych tak zvráceným se stát,
  To leave for nothing all thy sum of good; a pro nic vzdát se nejlepšího – tebe.
  For nothing this wide universe I call, Nezměrný svět mně zdá se nicotným,
  Save thou, my rose, in it thou art my all. však ty, má růže, ty jsi pro mne vším.